Ano. Jako by to bylo včera. Přitom už patnáct! ?
Po vysoké mi připadalo naprosto přirozené nechat se zaměstnat. A jít dělat to, co jsem vystudovala. Takže s elánem čerstvé absolventky alou do první základky, kde angličtináře vítali s otevřenou náručí. Elán mi vydržel rok, možná rok a půl. Kdo nezažil na vlastní kůži, bude pravděpodobně vždy vidět jen výhody prázdnin a na oko příznivé pracovní doby učitelů. O tom to ale nebylo. Já vážně milovala angličtinu a trpěla u všeho ostatního. Osnovy, učebnice, dozory, porady, suplování matiky a fyziky, všudypřítomný hluk. Já chtěla být kreativní, dělat si věci po svém.
A tak jsem udělala ten krok, o kterém jsem byla přesvědčená tehdy jen já, a rozhodla se učit podle svého. Sama na sebe. Když se teď ohlédnu zpět – chce se mi říct, no ty kráso, to teda byla jízda! Rozjezd z nuly na sto. No, upřímně, na stovce nikdy nebudu, ale budu ji mít vždy jako motivaci před sebou. Výhrou je, že se už nehroutím ze své nedokonalosti. „My imperfections make me perfect.“ Prostě budu dělat vždy to nejlepší, co v daný moment zvládnu, a co mi stále bude přinášet radost.
V těchto dnes se více než jindy zamýšlím nad tím, jak se člověk dokáže posunout, když chce. Kolik se denně otevírá možností pro osobní rozvoj, růst, učení se novým věcem, zážitky. Vidím kolem sebe dvě skupiny lidí. Jedna nadává na stav věcí, ale nic nedělá pro zlepšení. Druhá to prostě dělá. Jsem vděčná, že mám kolem sebe většinu těch druhých. ? A o čem těch 15 let vlastně bylo?
Rok 2006 – s čerstvým živnosťákem v ruce. Registrace na úřadech, pojišťovna, sociálka. Moc jsem toho tehdy nevěděla, respektive nic. Žádná jistota stálé práce a příjem. Ano, první dva roky mi nějaký příjem stále zajišťovala jazyková agentura, v podstatě jsem byla stále v zaměstnaneckém módu. Trošku uvolněnějším než zaměstnání na základní škole, ale pořád ne ta pravá svoboda. Samozřejmě ale vděčnost i za tuto zkušenost.
Rok 2008 – narodil se mi syn. Jistě víte, co se stane s cizím jazykem, když ho přestanete používat. To byl můj strašák, a tak jsem po 3 měsících začala dvě odpoledne v týdnu učit. Win – win pro obě babičky i mne. Kolikrát jsem si sáhla na dno, učila v bytě, který jsem nestíhala uklízet. Ladila práci s dítětem.
Rok 2014 – druhý syn. Stěhování z bytu do domu. Po třech měsících opět “nutkání” na pár hodin týdně učit. Zbavování se učebnic, které jsem do té doby ještě stále používala. Přestalo mě bavit neustále omílat ty stejné a nezáživné texty. Začala jsem hledat jiné cesty, jak učit bez nich. Učím se stále, to je jasné.
Jaro 2017 – přelomové školení Roberta Vlacha Na volné noze v Praze. Setkání s lidmi na stejné vlně. Dodnes sleduji jejich vývoj a úspěšné kariéry. Spisovatelka Klára Smolíková, copywriterka Míša Weikertová, architekt Pavel Pácalt, lékařka, profesionální běžkyně a nyní majitelka hudební školy Vanda Kadeřábková-Březinová, psycholožka Jana Pilná, ilustrátorka Jana Andrésková. Prostě samí bezva lidi. Je fajn vidět na vlastní oči, že “všechno jde”.
Září 2017 – otevírám svoji první učebnu. Tisknu propagační materiály, první “něco jako logo”. Začínám se učit s grafikou, propagací. Mám svůj první profi web! První skupinové kurzy. Učím se automatizaci, procesy. Děti ve školce a škole, mám volnější ruce “to rozjet”. Pocit, že práce nikdy nekončí, a ona samozřejmě nikdy nekončí.
Březen 2019 – první větší mnou zorganizovaná akce na Sole. Přednáška “Jak na jazyky” se známou pražskou polyglotkou Lucií Gramelovou. Kaple praskala ve švech, Lucka byla nadšená místem i atmosférou. Zjištění, že mě organizování a propojování lidí baví. Začínám s prvními malými workshopy v angličtině.
Květen 2019 – seznamuji se s Markétou Kuchovskou, mou báječnou kolegyní angličtinářkou se Zlína. Vzniká velmi vzácné přátelství. Jsme si podporou, inspirací, řešíme spolu práci i život. Obrovská vděčnost. DĚKUJI, Marki. ?
Březen 2020 – natočila jsem první podcast. S ženou, která se na půl roku stala mou koučkou a mentorkou, pomáhala mi uspořádat si mých milion myšlenek a nápadů a “nezbláznit se” v nové „online“ době. Den po natočení dostávám nabídku přestěhovat své aktivity do domečku se zahrádkou. YES!
2021 – investice sama do sebe. Sebereflexe, co po těch 15 letech na volné noze přestat dělat, změnit, začít dělat. S kým spolupracovat a s kým ne. První profi logo. Píšu druhý web. Rozšiřuju své aktivity – vedle angličtiny i zážitkové akce. Oslovuji zajímavé a akční lidi na stejné vlně. Rekonstrukce domku spolu s Renčou, která je prostě “unstoppable”, mým hnacím motorem. Je to rok, kdy cítím, že jdu “až na dřeň”. Že už toho víc snad ani dělat nejde. Ale když mě to všechno tak neuvěřitelně baví!
DĚKUJI své rodině – Muži – za toleranci a podporu, všem přátelům, Markétce, všem kolem mne. Mám pocit, že si tolik báječných lidí ani nezasloužím. Děkuji webařovi, grafikovi, markeťačce, koučce, všem ostatním profesionálům, a – last but not least – mým skvělým studentům. Bez vás všech bych rozhodně nebyla tam, kde jsem.
JE a BUDE to jízda. Přijměte mé pozvání stát se její součástí. Sledujte pozvánky zde na mém Facebooku. Nebo si stáhněte mé tipy pro zlepšení vaší angličtiny zde. Anebo se spolu uvidíme v neděli 19. září na bylinkovém workshopu na Žítkové?
Mějte se krásně a ať vás život baví. ?
Lenka
